Cestovatelský deník

Expedice Připolární URAL 2002

Složení expedice:

 

 

Jen lehce na úvod

 Tento cestovatelský deník je autentickým záznamem přímo z dnů strávených v divočině Uralu v průběhu expedice. Byl psán na koleně většinou na sklonku dne, kdy únava dosahovala vrcholu, kvalita některých pasáží je tedy odpovídající aktuálnímu stavu pisatele. Deník nebyl po návratu z expedice drasticky upravován a redigován, jen většinu nespisovných výrazů jsem uspisovnil (u všech to ale nebylo možné, vystihovaly dojem situace) a z některých heslovitých zkratek udělal věty. Toť vše na úvod, přenesme se teď na hranice Evropy a Asie, půl stupně k polárnímu kruhu …

  

Moskva - Kožim, platforma 1952km (Pá 19. - Ne 21.7.2002)

Vyrážíme vlakem v pátek 19. července 2002 z městečka Dubny do Moskvy, nakupujeme zásoby do vlaku a na první dny expedice a odpoledne vyrážíme z Jaroslavského nádraží směrem na sever. Expres Moskva-Vorkuta (hornické město za polárním kruhem v Republice Komi) projíždí městy Jaroslavl, Vologda, Kotlas, Sinja a po více než 2000km zastavuje poblíž vesnice Kožim na nádraží „Platforma 1952km“. Jízdu vlakem si notně vychutnáváme, hrajeme taroky, popíjíme Očaka, pojídáme buločky. Startovní údaje jsou následující:

 

Batohy: Pep 27,5kg

 Jen 23,5kg

 Kar 24,5kg

(bez vody, chleba a bíg)

 

Polohy:

Dubna 56°44’

 37°11’

 128 m.n.m. (byt Andrej – hlavní stan)

Kožim, p. 1952km  65°44’

 56°33’

 84m.n.m

První kopec 65°36’

 59°47’

 430m.n.m

První spánek 65°34’

 59°44’

 410m.n.m 

(Ostatní geografické údaje viz Andrej)

  

1. První expediční den, Den drsného přivítání (Ne 21.7.2002)

 Šťastnější členové dopíjejí vlakový čaj za rublík, ti méně rychlejší sotva stíhají dobalit bágl a za zvuků brždění vlakové soupravy „Hlas severu“ se připravujeme vyskočit „vstříc novým zážitkům“. Počasí nevlídné, poprchá, teplota 12°C, čaje nechané vlaku napospas by teď bodly. Je 4:38 neděle ráno a zvony nezvoní... Poslední úpravy batohů, bígo a jde se. Vyrážíme Kožimským traktem přímo na východ na pěknou 36km túru. Po alespoň náznaku nejvyšších hor evropské části Ruska (mimo Kavkazu) ani památky, rovina, rovina, rovina... Jde se docela dobře, nejdřív beton, potom bahno hnus. Zastávka na bígo po prvních šesti km, Pepino hlásí první puchýř, ten je bez milosti zalepen. Po pár dalších hodinách přicházíme k naší první uralské říčce. Pohodovka, kameny, stržený most. Brodíme v sandálech, Andrej naboso. Jéňa lehce propadá panice a údivu, že tohle je nejmenší brodění co nás čeká. Voda je studená jak prase. Jde se hůř a hůř, batohy těžknou, naše neutužené těla začínají pociťovat únavu. Pep s Jéňem lehce přidává a když přicházíme k pěkné statné říčce Sinju, přítoku řeky Kožim, Pepák už se vrací z vody, kde byl skoro po pás. Jéňa už opravdově propadá panice. Hned padlo zbytečně rychlé rozhodnutí a už vyráží Pepák s Lepem, já s Andrejem se připravujeme, Pep slíbil, že se pro Jéňu vrátí. Jéňa zatím připravuje mastičky k prvnímu použití. Zvolili jsme přímou cestu, tu po který brodí automobily „Ural“ horníků a dobrodruhů. Nemáme bohužel tak velký kola. Po půli cesti (10m) už byl Pepák po pás a Lepo po batoh. Bylo hůř ... Když sundali batohy a začínali vytahovat lehce mokrý věci, chystali jsme se vyrazit já s Andrejem, Jéňa čekal a připravoval kolena na tepelný šok. Náš osud zachránili Rusi, kteří tábořili na protější straně, vysvětlivše nám, že cesta přímá není ta správná, nýbrž nejhorší a že o kus dál po proudu (jak jsem ostatně já původně navrhoval) je to mělčí. My jsme přešli těsně nad kolena, Pep s Jéněm napohodu pod kolena. Naše nohy byly jak rozmlácený kladivem a strčený do mraveniště, J vyplejtval půl kila mastiček a prohlásil, že do rána je konec. Rozbili jsme tábor. L s A začli připravovat chutnou krmi a my jsme vyrazili na obhlídku vodního terénu, nejsou-li tu nějací dravci k obohacení polívky. Bohužel ni rotační třpytka nepřilákala tvora žádného a ani přemístění k hlavnímu toku (byli jsme kousek od soutoku Sinju s Kožimem) nepomohlo, nic jsme nechytli. Leč náladu nám to rozhodně zlepšilo. Oheň hořel pěkně blbě, dřevo bylo mokrý jako houžev. Našel jsem první uralský kozák (na dlouho i poslední). Vyrážíme dál, k odbočce na první kopce (minikopečky jsme překonali ještě před řekou). U odbočky z hlavní (z traktu Kožimského) začíná pořádný maso pro tělo, ale taky slast pro oči a smysly a duši. Jdeme po staré cestě od aut, asi už po ní dlouho nic nejelo, pár padlejch stromů a šutry, na levým svahu kamenné moře plné lišejníků, mechů, vřesů, borůvek, brusinek, klikv, v různých barvách a květech. Borůvky ani brusinky ještě evidentně dlouho nebudou (padá tím jeden z „medvědích“ předpokladů, totiž, že medvědi budou přežraní borůvek, ryb a hub a na lidský maso nebudou mít ani pomyšlení, jelikož bylo už měsíc po tahu lososů, borůvky ještě nebyly a houby taky ne, tak jsme medvědí chutě radši ani neprobírali). Nahoře na kopečku se mísí peklo s rájem, rozkoš s děsem ... Komárů přibylo a lehce zdivočeli (už jsme se jich pak nikdy nezbavili), cesta se změnila v bahnitý potok a mechová louka nalevo v rašeliniště. To se nakonec ukázalo jako nejschůdnější, takže příští pauzička spojená s pochutinami byla zde. Přes lesík za ním vidíme, asi kilometr nebo dva, kamenitý vrch, je to kousek od cesty, leč bažina mezi námi a kameny je neprostupná. L hledá úporně cestu s nasazením života a Andrej se ztratil (jako zástupce vedoucího výpravy jsem byl nucen mu za to udělit důtku za nekázeň, dezorientaci a narušení psychického stavu výpravy, no jak se ukáže později, nebylo to ani zdaleka naposled). S J na něj naivně čekáme v bahně obklopeni houfem komárů, nevydržíme však a nechávaje ho svému osudu a mysleje si, že odpovídá na naše hvízdání (což za něj udělalo káně uralské), vyrážíme k vrcholu. Je to maso, procházka po trampolíně z mechů, roztroušené stromy dokreslují úchvatný pohled zpět, to co nás ale čeká nahoře je paráda i proti tomu a námaha se poprvé vyplatila. Zasněžené vrcholky Západních Saled nás vítají a dávají pokyn k fotu a bígu. Jdeme dál. Procházíme kolem na dlouho dobu poslední civilizace, dolu (rudniku) možná na uran a na kopci za ním vybíráme místo na obzoru na náš první základní tábor (místo ohraničené asi stem metrů na kilometr sněhu). Začíná krize fyzická, lehce i psychická a separační. Pepino začíná lehce kulhat a během sestupu na několika stech metrech zpomaluje tak, že sotva jde. Přidává se slavná achillovka a do tábora po setkání s Jéněm docházíme asi hodinu po L s A. Místo na spaní je super, kousek od sněhového pole, červencového sněhového pole! Večeříme lovečák, sázíme čajíky i švestkový extrakt, bígoslava (Andrej doutníček), zdravotně se tím dostáváme jakš-takš do pohody, co se nespravilo samo, to s pomocí bratra otce lékaře Jénislava. Jdeme spát. Trpím. Slivovička pomáhá usnout. Celou noc pršelo, teplota 5,3°C. Ušli jsme něco přes 30km.

  

2. Druhý expediční den, Den zdravotní krize (Po 22.7.2002)

 Vstáváme v 9 ráno, je 7°C, u země je 12°C kvůli sluníčku, které ale hned zapadá za mraky. Nálada je dobrá, zdraví nalomené, ale lepší než včera večer. Naše prohnilá tělíčka dostala pěkně zabrat, ale stejně jsme neušli to co jsme si předsevzali, půjde to asi pomaleji, než nad mapou v Dubně. Němý bobeš promluvil, slivovička a bígo pomohlo a v 13:00 vyrážíme vstříc sněhovému poli, u kterého jsme spali. Pep vyráží se sebezapřením, ale s úsměvem. Sápeme se na stráň a tu je před námi první pořádná páka expedice, rovinka, mírně do kopce, po kotníky bahno, které bůhví proč neodtéká a v tom keře, do kterých se dá schovat i s hlavou. Roští je dost odolný, kolem vylétají vyplašené sovy, ale my jdeme dál. Pak pláně, tuny borůvčí, brusinek a klikv, vřes, šutry velký jak osobní auta. Potůčky se sněhem, krásný rostlinky, druhová rozmanitost slabší, ale jsme teprve na začátku - utěšujeme se. Bochánky různě kvetoucích, vřesem polezlé kameny, krása. Pep začíná ztrácet, opírá se o hůl a přestávky jsou čím dál častější. Je pod mrakem a jde se docela dobře. V šest najednou Pep říká, že už dál nemůže. An rozhoduje zřídit tábor, nevynášet ukvapený závěry a počkat do rána. Pep má dost. Jéňa si ho bere do parády, mastičky, IBU, slivka, ni bígo, nic nezabírá. Nálada pod bodem mrazu. Ohýnek v díře plápolá, poprchá, i počasí nás chce naštvat. Čaj salám, poslední loky a jdeme spát. V noci 6,6°C, po dešti 10°C.

  

3. Třetí expediční den, Den rozdělení (Út 23.7.2002)

 Ráno P říká, že už dál nemůže. Výprava se musí rozdělit, je nám všem do breku. Jéňa a Pep se došourají k vlaku a my jdeme podle plánu. Rozdělení … L - to nejde jinak ani popsat, nemám ani chuť ani sílu něco psát.

13:00 Skupina KAL (Karel-Andrej-Lepo) pokračuje spěšným tempem dál, sluníčko svítí jako blázen, jdeme krásnou krajinou přes kameny a bahno. Po obědě vyrážíme k průsmyku 610m.n.m. Je to nářez. K večeru přibývají k mračnům komárů i hory hovad a mušek, rekordní množství co jsme zatím tady. Večer uleháme na dohled od Západních Saled – prostě krása, poprašek sněhu už od včerejška zmizel, hory vypadají letně. Lehce se umýváme pod strání v pekelně studené vodě a jdeme spát. Je docela teplo asi 10°C, kousek od nás je ohrada, asi pro soby. Co asi dělají chlapani?!? V noci asi 2,5°C, ráno do 10 hodin pršelo, pak teplota 22°C!! Noc byla pro mě naprosto hrozná – vedro a hnus, jsem rozlámanej hůř než po túře, nevím jak to pude.

  

4. Čtvrtý expediční den, Den mapy, komárů a sestupů (St 24.7.2002)

 Ráno po hygieně vyrážíme po vrstevnici obejít kopec a sejít k řece. Normální věc, chtěli jsme to sejít ještě večer, otázka pár hodinek pohodovky. Oběd dáme až dole (ranní rozhodnutí). Jdeme kilometry a kilometry a pořád nic! Vyplašili jsme tetřevici a obrovského dravce, kroužil nad námi ještě dlouho a řval. Jdeme pořád naklonění na bok, chvilku víc, chvilku míň, prostě pořád po svahu, co jde zprava doleva, chvilku planinou, hlavně řídkým lesem, co postupně houstne. Jdeme po kamenech, kapradinách, prameny potůčků, na bok, na nohy hnus, začínají otlaky, někteří (velitel) se jich už nezbaví. Les začíná houstnout. To je to největší peklo co jsme si mohli představit, vedro, pot, hnus, kameny, neprostupné větve, kam se hrabe Boubín! Mech, kapradě, díry, strže, stráně, srázy a stoupání. Nakonec odpočíváme a v tom nejhorším místě se An rozhoduje, že zrovna tohle je to nejlepší místo ke klesání. Už jsme mohli klesnout dřív, ale ne, až teď. V duchu uděluju An další důtku, atmosféra je víc než najatá. Už je dávno po obědě, my jsme jen lehce svačili, už jsme přece měli být dole, kde je chyba? Buď špatně navazující mapa, nebo blbý určení výchozí polohy? V hlavě se honí leccos, zpívám si Arakainy nebo Rooty, už nevím co dělat. Svah má od 60° do 90°, dole se na něj napojují bažiny jako hrom, jen obří trsy travin vyčnívající z půlmetrových vodou naplněných bahnitých sraček. Poskakujeme z jedné na druhou, občas sjíždíme a marně se chytáme okolních větví, nic tady není stabilní. Přicházíme k něčemu co dřív asi byla cesta, nechápeme odkud a kam vedla a kdy; les je dokonalej. Jedno místo je podezřele vyválený, utěšujeme se že to byl sob, i když co by v lese a bahně dělal sob??! Před cestou je potůček, šíře pěti metrů, hloubky tak půl, docela silně teče. Místo k přechodu není vidět, kameny jsou skoro pod vodou, kluzkost je jistá. Na stráň před potokem bysme se museli spustit snad po stromě nebo co. Koukám jak blázen, An zabočuje k potoku a dává rozkaz k přechodu. Sám se spouští po břehu, drže se suchých větví, skáče z kamenu na kamen a je na druhé straně. Nu což, bezpečnější už by bylo asi i přeplavat, ale šel jsem na to. Když jsem se dostal na druhou stranu a periferně viděl jak se Lepo spouští po suchém stromě dolů, jdu k An a říkám mu zrovna, že se mě nelíbí jak zbytečně riskujeme, když slyším z boku jen praskot a obrovský šplouchnutí. Vidíme Lepa, jak je v půlce potoka, v poloze nepříliš odpovídající bezpečnému přechodu, boty pod vodou. Namočení a prochladnutí nebo zabití se o šutr asi nehrozilo, ale nabrat si zbytečně do bot může být taky pěkně nebezpečný. Po dnešku si uvědomujeme, že jde občas jde i o život. Den ale ještě nekončí. Po útrapách a hodinách boje scházíme k řece Indisej. Je nádherná. Kousek od přechodu je ostrov, všude jakýsi vodní lopuchy. Oficiálně z funkce zástupce velitele expedice uděluji A důtku za riskantní sestup a přechod nevinného potoka, jak se ukázalo, neřekl ještě poslední slovo J… Za řekou jíme večeřo-oběd, na tomhle místě jsme už měli být asi pře 6 hodinami!! Polívka… no comment. Za dalším lesem tušíme a skoro i slyšíme a vidíme další řeku, macka jménem Kosju. Po chvilce k ní přicházíme. Stojíme na srázu asi 5 metrů, pod námi valí se Kosju a my zjišťujeme, že některé řeky jsou asi fakt nepřejitelný. Nacházíme medvědí stopu a nějaký podezřelý bobše. Na soutoku řek nacházíme efektní místo na spaní na ostrově vytvořeném dvěmi rameny této řeky. Po ohni a večeři jdeme spát. Při nabírání vody prožívám menší šok s medvědem, ale čaj dodá energii ztracenou bojem. V noci je docela teplo 6,2°C, spí se relativně dobře, netušíme co nás čeká další den.

  

5. Pátý expediční den, Den potu, mušek, komárů a hovad (ovád uralský – Hovadus uralus ssp. Maximus) (Čt 25.7.2002)

Tento den nás stál opravdu mnoho sil a potu. Ráno trochu sprchlo, následující vedro se tak znásobilo vlhkem, bylo nesnesitelně. Lije z nás jako z koňů. Borci mají boty mokrý od vlastního potu, otlaky se tím pěkně násobí. Planiky drží. Jdeme podél Kosju k soutoku s řekou Nidisej a pak podél Nidisej proti proudu, až k soutoku s řekou Lunvož Nidisej, kde po několika km spíme. Celá cesta je masakr. Nejdřív les, který navazuje na ten včerejší, jen nevede z kopce. Neznamená to ale, že vede po rovině, po sto metrech roviny je strž nebo val, takže jdeme nakonec stejně pořád nahoru a dolů. Kmeny, kameny, půlmetru hloubky mech, močály, větve až na zem. Cestička od zvěře není evidentně stavěna na takovou zvěř jako je člověk. Strže jsou k popukání. Vrcholem dne je brod řeky Nidisej. Je to opravdu silný zážitek. 100 metrů jdeme asi 20 minut, drže se za ramena s vodou nad kolena a chvilkama po pás. Proud je takovej, že pohnout nohou ve směru chůze je boj a klacky, kterými se opíráme my na boku rojnice, musíme vždycky z vody vytáhnout a pak bodnout hodně dopředu, aby se pohly aspoň o půl metru. Jdeme šikmo, jít na kolmo je sebevražda. V závěru Lepo lehce padá. Pak si dáváme takovou koupel, jako nikdy. Nikomu nevadí, že voda má tak 3 stupně a je pekelně ledová, jsme zpocení jak svišti. Navečer se zhmotnila noční můra. Jdeme pořád teď už po levém břehu Nidisej proti proudu, v mírnější či drsnější bažině, prodírajíce se keři a borůvčím a bůhví čím. Kdo jde první veze ještě alespoň kilo hovad na svým batohu. Pobitý se počítají na stovky. Jak zjišťujeme večer u vody mušky jdou natvrdo po potu, jak se omyjeme, jsou pryč a přilétají komáři, když se pořádně zchladíme, je i jich míň. Hovada po západu slunce jdou napitý spát. Řvouce se vrháme do vody, omýváme se, řveme a řičíme, ale je nám krásně. Před závěrem jsme málem vypustili duši. Místo na spaní jsme hledali až moc dlouho a těžce. Sušíme věci a spíme.

  

6. Šestý expediční den, Den překvapivé krásy (Pá 26.7.2002)

 Od řeky Lunvož Nidisej, skoro od jejího vtoku do Nidisej jdeme až k jejím pramenům a k prameni řeky Kapkan Vož. Ráno je 6°C, jdeme zpočátku hustým lesem a vlhkým vedrem, ale postupně se z tohoto dne stává jeden z nejhezčích celé expedice. Procházíme stoupáním podél řeky, vycházíme z lesa, přecházíme přítoky a jdeme po kamenité pláni, plné mechu a slunce. Údolí je z obou stran ohraničeno kamenitými kopci, typickými pro Připolární Ural, prostě nasypaná kupa kamení různé velikosti. Odbočujeme skoky po kamenech do dalšího údolí a jdeme až k pramenům řeky. V dalším údolí, odbočku do něhož míjíme, je velké jezero s ledovcem a skalnatým břehem, bohužel nestíháme k němu odbočit. V místech pramene je voda všude, pramen není vyvěrání z jedné konkrétní díry a dost, voda se stéká ze všech skal a postupně sílí v potok, spojuje se s dalšími potoky a vytváří slušnou říčku a teče dál… Vycházíme do sedla, které odděluje na jedné straně pramen zmiňovaný a na druhé straně pramen Kapkan Vož. Fotíme jako šílení. Najednou se něco mele mezi kameny asi sto, sto padesát metrů od nás. Ano, je to sob. Náš první uralský sob! Nad námi krouží několik dravců. Sob valí dolů podél Kapkanu a než ho dostanu do záběru je z něj tečka. Jdeme po jeho stopě. Ne, že bysme ho chtěli ulovit, ale máme prostě stejnou cestu jako sob. Den končíme riskantním sestupem podél vodopádů Kapkanu, An ukočíruje naši dychtivost a obcházíme je. Vcházíme do jícnu pramenů dalších přítoků Kapkanu a najednou ji vidíme, ji, horu M, horu Manaraga, horu která byla jedním z našich hlavních cílů. Fotíme a fotíme. Po postavení stanu, řvoucí koupeli a hygieně, ještě fotíme západy slunce nad řekou a horou M. Slunce si na 4 hodinky zdřímne, a od tří v noci už nás zase peče ve stanu. Jsme krásně unavení a spokojení.

  

7. Sedmý expediční den, Den hory M (So 27.7.2002)

 Tuhle noc asi ani nepršelo, jsem spocenej jako kůň, ale i tak to asi byla nejlepší noc pro mě. Dávám si ranní bazén, řvu jak tur, borci kuchtí rejžu a pak … pak se to zase stalo. Snídaně výborná, An má řeči o scvrkávání žaludku a zvyknutí si na malé příděle, odmítá půl hrnku rejže na dojedení. Přemlouvám ho, že je to blbost ať to sní, že pak zdechne hlady a jdu umívat nádobí. Než jsem se vrátil, An rejžu vyhodil. Naštěstí jsem se to dozvěděl až během dne, kdy sem umíral hlady, ale i tak nebylo zbytí a musel jsem udělit veliteli třetí důtku za nekázeň a opovrhování hladem účastníků expedice a plýtvání zdroji. Vyrážíme tedy vstříc kupě kamení tyčící se nad obzorem a zvoucí hora Manaraga. Vedu právě expedici vstříc mírnému zbloudění. Kousek se šplháme zbytečně do vrchu, ale zjišťujeme, že tudy cesta nevede a vracíme se přebrodit potok tekoucí od Manaragy. Není to žádnej macek, ale dává nám zabrat, dokonce uvažujeme o sundání bot, což by bylo rozhodně rychlejší. Házíme kameny a děláme si cestu, ty vytrvale padají do vody a proud je strhává. Nakonec nacházím cestu a přeskakuju, ostatní, mě následujíce, taky. Nacházíme cestičku vedoucí z obrácené strany údolí Kapkanu, jak víme oficiální cesty většiny turistů na Manaragu. Cestu co jsme zvolili my, tj. přes Lunvož a Kapkan nepoužívá nikdo a přemýšleli jsme, kolik že let či desítek let tudy nikdo nešel?! Po cestičce stoupáme k Manaraze. Stoupání je docela slušný, ale parádní. Je krásně, trochu víc vedro než by bylo zdrávo, ale vítr duje, potůček zurčí, pohledy na hory začínají být i ze směru dolů. Manaraga se stále přibližuje. Přicházíme na pláň pod M a smějeme se. Je to místo jak stvořené pro horský hotel. Za kolik let tady bude asi stát? Před námi je dilema, vyšplhat nebo obejít? Pereval Kar-Kar vedoucí nahoru k vrcholu nakonec vypouštíme a míříme přes pereval KAL-KAL (Karel-Andrej-Lepo) oficiálně Pereval Studenčeskij, rozhodujeme se, že místo Manaragy si užijeme horu Naroda, škoda. I Studentský průsmyk je maso, ale nahoře je to nádhera. Vidíme hlavní hřeben celého Uralu, nejen Připolárního, a v jeho středu se o kousek výš než ostatní vypíná Narodnaja – hora Naroda! Náš cíl číslo jedna. Fotíme, bígujeme a sestupujeme cestičkou vstříc civilizaci. V tento moment se naše expedice láme a dostáváme se do oblasti kam i turisti občas zabloudí. Jejich pozůstatky nacházíme hned v půli kopce, kde obědváme. Hrachovka s lovcem a je nám krásně. Ti hňupi sem natahali nějaký madrace, sudy, bordel … Sestupujeme do údolí řeky Manaraga. Cestička se rozšiřuje, vidíme maringotky, stany. Přeskakujeme potůčky a ramena Manaragy. Od jihu se začíná nebezpečně zatahovat. Co jsme tady, tak občas sprchlo lehce, občas v noci pršelo, ale při chůzi vždycky pohoda. Jde to na nás. První kopce mizí v temné mlze, už i Manaraga je pryč a už to je tady. Dáváme kapuce, schováváme foťáky a všechno co může zmoknout a pokračujeme v dešti dál. Peklo je přímo nad námi. Průtrž mračen po uralsku. Přicházíme k potoku s hlubokým korytem a bez kamenů. Je přes něj spadlej strom. Beru si kmínek jiného stromu a podpíraje se přecházím, házím klacek zpátky. Po mě jde An. Hází taky klacek zpátky, leč takovým způsobem, že letí přímo na Lepa. Ten by možná stačil uhnout, ale klacek v poslední chvíli zavadí za větev a picne Lepa přímo do břicha. S An jen koukáme jak jde Lepo k zemi a nezvedá se. V hlavě se samozřejmě honí ty nejhorší myšlenky. Jsme sice už za tou smrtelnou hranicí, a nějací lidi jsou v táboře za námi, ale každé zranění, které by v Dubně bylo v pohodě, tady může být o život. Lepo se nakonec zvedá a přechází. An dostává další důtku! Ještě jedna a budu ho muset odvolat J. V dešti přicházíme k místu u řeky a rozhodujeme o zřízení tábora. Přestává trochu pršet, koupeme se, jíme a spíme. Je to maso, hnusná noc. Spíme hlavou dolů, ráno v ní hučí.

  

8. Osmý expediční den, Den deště (Ne 28.7.2002)

 Dnešek se definitivně přelomí krásné počasí co bylo do teď, za deštivou krásu a hnus. Je 12°C, všechno máme mokrý, zdechlina An leží ještě v posteli, my s L pijeme čaj, sušíme věci a bígujem. Je to krása. Je natvrdo pod mrakem, Oskar sice občas vykoukne, ale pak se hned škodolibě schová. Ranní koupel jsme trochu odbyli, všechno je mokrý a je kosa, ne stupni, ale pocitem. Jedině hora M vyčnívá osvětlená na obzoru a my se připravujeme na Narodu. Chtěli bysme ji skolit už dnes, ale to počasí by se muselo určitě zlepšit, za deště nahoru nemůžeme, je to hromada šutrů. Ještě než jsme ale vyrazili, ukázalo se že budeme muset protáhnout snídani až do dvanácti. Začalo zase pršet. Dneska tedy Naroda nebude. Jsme ve stanu a já jsem borce rozdrtil v mariáši. Vyrážíme v 13:00 do přeháňky, nedá se nic dělat. Střídají se přeháňky s nepřeháňkama a deštěm. Když se přihnala další bouřka a my jsme přeskákali další potok uviděli jsme losa. Líně se loudal deštěm a pak zmizel ve směru z kterého jsme přišli. Málem jsem zašlápl malou křepelku, zdrhala přede mnou po cestičce, pak jsem ji musel odehnat do roští vřesů a klikvišť. Lije jako z konve, musíme dokonce postavit stan. Zase porážím borce v mariáši, jsou to máčky. Bouřka se zklidňuje, vítr trochu taky, vyrážíme do mírného deště a větru a začínáme se sápat do kopce patřícího už k masívu hory Naroda. Nahoře je několik krásných ples. U jednoho z nich parkujeme a vaříme oběd. Andrej plaší, že voda z plesa je pěknej hnus, že se tam koncentrují všechny jedy, a kolik lidí na to už zařvalo. Nabrali jsme s Lepem proto i do zásoby, An to naštěstí neví. Vzali jsme sice u přítoku za skal, ale až k němu jsme se bohužel nedostali, byl pod kameny. Po vypití této zázračné tekutiny mě až do vlaku bolelo břicho, mám strach o játro, nakonec to asi bylo hladem. Jde se s tím ale pěkně blbě. Oběd se protáhl až do druhého dne, v takovým počasí jsme dál jít nemohli. Šli jsme si lehnout něco po šestý a vstávali jsme v 10 druhý den. Naše předsevzetí vstát v pět ráno padlo s deštěm a drsným větrem. Jeho poryvy mlátily se stanem celou noc a kosa co tam táhla mě umožnila se konečně v noci nezpotit jak zvíře. Párkrát jsem dostal plachtou pěkně přes kokos, vítr to opravdu rozjet. Celou noc taky šíleně pršelo. Jsme v mracích, není vidět na dva metry. Noční teplota 4,2°C. Jsme v nadmořský výšce něco lehce přes kilometr.

 

9. Devátý expediční den, Den prohry s horou Naroda (Po 29.7.2002)

Ráno je pořád hnusně. Spali jsme sice 14 hodin, ale jsme zmlácení a bez nálady. Spánek stál za houby. Sápeme se až ve dvanáct po kluzkých kamenech do sedla nad námi a vidíme, že kolem nás jsou ještě dvě, tři plesa. Pohled dolů, ale i nahoru je hodně pesimistický. An prohlašuje, že nahoru nejde a počká na nás. Má ty otlaky dost drsný, hraničí to už spíš s malomocenstvím. Mě je taky nic moc, ale rozhodujeme se, že jdeme s L nahoru až se zlepší počasí. Škrábeme se do nejvyššího místa průsmyku a vidíme velké pleso na druhý straně, startovní bod na Narodu. Dole je pár Rusů v holínkách, překročili jsme definitivně práh „civilizace“. Cesta začíná být plná bordelu. Dole u plesa padá rozhodnutí, hora Naroda, jeden z hlavních cílů naší expedice nad námi vítězí. Zdolat se nám ji nepodaří. Jsme ještě zhruba 130 km od Kožimského nádraží, musíme buď jít nahoru nebo to vzdát. Počkat den, dva na pěkné počasí nemůžeme. I tak musíme jít 30km denně, abychom dorazili k vlaku včas. Naroda je v mracích, chvílemi prší, fouká vítr. Nahoře to nebude o nic lepší, je to o život. Lepo je zklamán ze všech nejvíc, pořád se ohlížíme a skoro slzy roníme. Pokračujeme teda dál k bázi Želana. Lepo se stále smutně otáčí za horou N, která se nám škodolibě ukázala, na pár sekund vykoukla z mraků (když už jsme byli v dostatečné, pro ni bezpečné vzdálenosti). Po přebrodění potoka a vstoupení do druhého údolí začíná autostráda. Pásová vozidla podobná obrněným transportérům přiváží turisty až sem, jedou náklaďákama do báze, a pak až sem transportérem. Je tady dokonce jeden rezavej u cesty. Pár turistů potkáváme, moc nám nevěří, že jsme Moskviči, ale tady začíná nebezpečná zóna a nechat se chytit a skásnout „ochráncema“ parku se nám opravdu nechce. Národní park, součást UNESCO a tito „ochránci“ se tady starají jen o to, jak si vydělat na flašku vodky. Nějaká ochrana přírody ? Co to je? „Rossija balšaja strana“ a do Moskvy daleko… Střídá se lehoučký pršení a zamračení. Míjíme komijskou usedlost, kočovní pastevci sobů sedí kolem típí a kouří. Všude jsou miliony stop od sobů, ale ti nikde. Po dalším kilometru stopujeme projíždějící transportér a on k údivu našemu zastavuje!! Jede do báze a bere nás dozadu. Je to pomoc vítaná, 4-6 km do báze pomůže, už máme pořádně dost. Těšíme se naivně na pivo v bázi. V bázi zjišťujeme, že pivo nebude a auto, že jede k vlaku nejdřív za dva dny a navíc do Inty. Tam budou čekat strážci parku… Ženský nás varujou, ať na noc vypadneme z báze, takže šlapeme přes kopec, brodíme říčku, začíná zase pěkně pršet. Uleháme na nepěkném místě, ale jsme rádi. Dneska máme kilometrický rekord. Noc i další ráno je plný deště, větru a vody.

  

10. Desátý expediční den, Den pochodu tupě pěšího (Út 30.7.2002)

 Nuda, nuda, šeď, šeď, vlhko a zase šeď…

Tento den prostě jdeme, jdeme a víc nic. Ušli jsme přes 30km. Od Želana po 90. kilometr a po cestě jsme nic obzvlášť zajímavého nepotkali, je to už skoro rovina a málo potoků. Cesta je rozježděná úplně na mraky, občas prostě jen bahno a hnus. Naštěstí nebo už spíš bohužel nic nejezdí. Od Želana je to k trati něco přes 120km, my jsme ušli k  90. a jdeme spát. Voda není, kolem bažiny, nabíráme teda vodu z výtoku z těch bažin, je pěkně přefiltrovaná přes bahno, tak snad čistá. Fouká jako blázen, při ohníčku plamen jde chvilku tam chvilku sem, ale hlavně ne na kotlík. Večeře je už obžerství, víme, no spíš tušíme, že s jídlem vystačíme. Plamen mě propálil gelanotsku, pěkně mě naštval. Spíme sice mezi stromy, ale i tak to s náma házelo asi metr sem a tam, vítr byl uralskej, navíc lehce pršelo.

  

11. Jedenáctý expediční den, Den avtomašiny Ural (St 31.7.2002)

 Po ránu vidíme pár aut co vezou turisty na bázi. My jdeme opačným směrem a doufáme, že třeba někdo pojede i naší stranou, máme toho dost a cesta nestojí za nic. Počítáme, ale spíš s tím, že ještě 90km je před námi. Plán je jasný, každý den 30, poslední si vychutnáme říčky před nádražím, koupel, odpočinek, krása a odjezd. No člověk míní a okolnosti mění… Po přebrodění jednoho z potoků, spíš říčky, kdy už doufáme, že jsme skoro 60km od nádraží a náladu máme dobrou (byl to kilometrický omyl…) se objevilo obrovský auto s tím že veze turisty (nejdřív jsme se lekli, že je to ochrana parku, zastavil dost ochotně a sám) a že pojede mezi šestou až osmou zpátky a vezme nás až k rudniku. Jásali jsme, hlavně An, kterej už přes otlaky skoro nemůže dál. Lepo chce jít dál, cizím Rusům se nevyplácí vždycky věřit a ztratit spoustu km by bylo nepříjemný. Mě je to jedno, spíš se mi nechce. Nakonec zbytek dne jíme, hnijeme a odpočíváme, počasí stojí za houby. Večer už to vypadá, že Lepo měl pravdu a o půl 9 vyrážíme naštvaně dál. V 10 slyšíme hukot a dojíždí nás auto. Dozvídáme se, že jede do Inty, což jsme netušili, a že nás tedy k Rudniku nevezme. Vezme nás přes řeku Limbechaju (Limbok), která se rozvodnila, a není tedy ani jistý, že auto projede. Jestli ne, tak si ještě pěkně zobnem a budeme brodit s batohama nad hlavou. V autě je už pár Rusů, po cestě přibíráme Ukrajince. Nikdo nemá povolení na pobyt v parku, a tak se rozhodujeme, že jedeme taky do Inty. Řidič nám slibuje, že to nějak domluví, náhradní plán je, že jsme v parku dva dny a zaplatíme jen ty dva dny. Před Intou opravdu stojí stráž, zhasínáme v autě, jsou skoro 3 ráno, chlápek to domluvil a ve 4 jsme v Intě. Jediný asfalt kolem nádraží, pivson, buločky, civilizace!

  

12. Dvanáctý a poslední expediční den, Den plackartnyj (Čt 1.8.2002 + cesta až So 3.8.2002)

 Po snídani, pivsonovi, odhánění hladový kóšky, bígosonovi, chabém prospání se atd. zjišťujeme, že vlastně nemáme lístky a ani prachy, jenom na plackartu. Hlavně, že otevřely bufet. Po mega-přežrání nastupujeme do plackarty a po 35 hodinách (rychlovka) jsme v Moskvě. Na Savjolovském se expedice znovu schází v plném počtu a s P a J v plné síle mohu u 1/3 plzeňského moku pronést tu větu: „Prohlašuji Expedici Ural 2002 za ukončenou …!“.

---

Na závěr pod čarou: Věnováno veliteli A.Z.

Nevím koho myšlenka vyrazit na Ural napadla první, ale byla v našich hlavách a řekli jsme si o ní. Mohli jsme tak právě dočíst tento deník výpravy, která se stala expedicí…